Vše začalo již v září. Domlouvali jsme společný termín víkendu stráveného po roce v krásných moravských horách Beskydech. Musím říci, že jsme se vzácně rychle shodli na datu 6. a 7. listopadu. Přestože na Lysé hoře panují již touto dobou tvrdé podmínky v průměru okolo 2 °C a statisticky i málo slunečního svitu, my jsme měli naplánováno babí léto.
Konečně přišel pátek 5. Listopadu a vyrážíme na cestu. Já (Pinďa) a Satry se ještě zastavujeme nakoupit zásoby a už si to pádíme z Prahy směrem na Nový Jičín. Podle domluvy po cestě nabíráme v Humpolci Klíšťáka, který na smluvené místo dojel služebním Kangem z Jindřichova Hradce. Na Vysočině nás ještě trochu zbrzdí kolona díky bouračce, ale dál již cesta pokračuje bez problémů. Do Nového Jičína se nám podařilo dorazit na desátou hodinu. Zde nás už čekal bratr Johny i s rodinou, tedy s Hankou a s malým Fandou. Připravili nám výbornou večeři a příjemné spaní. Přestože jsme se všichni tolik těšili, o půl noci jsme už spali jako budulínci.
V sobotu ráno jsme po snídani naskákali do dvou aut a vyrazili podle vymyšleného plánu směrem na Malenovice, kde jsme jedno nechali a pokračovali směrem na Frenštát pod Radhoštěm. Hned ve vesnici za ním v Trojanovicích (526 m) skončila cesta i druhého auta. Trochu ještě rozespalí jsme zamířili k dolní stanici lanové dráhy. Zakoupili jsme si trochu zbaběle lístek a nechali se vyvézt o půl kilometru výše na Pustevny (1018 m). Pustevny tvoří krásná horská sídla. A místo samotné je pojmenováno po poustevnících, kteří zde žili až do roku 1874. Nás tato stavení sice zaujala, ale ne natolik abychom se nenechali oblouznit místním bufetem s párkem a hořčicí. Jen Johny odolal a vytáhl svou připravenou svačinu. Posadili jsme se na předzahrádku, na které by se báječně sedělo v létě, ale první listopadový víkend nám připravil natolik větrné počasí, že nás vítr brzy vyfoukl kupředu za dobrodružstvím. Ani jsme se nestačili pořádně nabažit zpoza mraku vykukujícího sluníčka a už jsme si to po červené značce severovýchodním, spíš východním, směrem šlapali k našemu prvnímu vrcholu, k Tanečnici (1084 m).
Pověst Tanečnice I.
Jak Barka tancovala
Všichni pilně pracovali, jen Barka spala. Stařešina rodu chtěl zjistit, co za tím vězí. Nechal nejhezčí dívku sledovat. Vyšlo najevo, že Barka noc co noc utíká do lesa a za svitu měsíce tančí. Ani po domluvě dívka ve dne ruku k dílu nepřiložila, jen v noci tančila. Až samotný Radegast ztratil trpělivost. Nešťastné děvče najednou zpozorovalo, že pohyby jsou stále obtížnější, nohy nechtějí poslouchat a vrůstají do skály. Nakonec jí celé tělo zkamenělo. Ráno osadníci sháněli Barku marně. Jen s úžasem hleděli na mohutnou horu, jejíž svahy spadaly do údolí jako záhyby dívčích sukní a celý vrch měl podobu zkamenělé tanečnice.
Pověst Tanečnice II.
Jak tancovaly čarodějnice
Podle této pověsti dostala hora Tanečnice svůj název podle pohanských obřadů doprovázených divokými tanečními reji. Pohané prý sem vodili sebevrahy a nechávali je na pospas divoké zvěři. Taky se říká, že na horu slétaly čarodějnice na své tajemné sabaty.
Po cestě se Satry snažil fotit a přispět tím ke kulturním počinům naší podzimní výpravy. U Tanečnice se ale pod vahou zaujetí četby pověsti o Tanečnici fotoaparátu na chvíli vzdal, a tak jsem pro vás místo nafotil sám a zvěčnil i Satryho. Protože, jak všichni víme, nejméně fotek má vždy fotograf. Zastávka trvala sotva pět minut a my jsme byli zase na cestě na východ. Po krátkém a mírném sestupu do sedla pod Tanečnicí na nás čekalo další 120 výškových metrů, které jsme „hravě vyběhli“. Díky tomu výstupu se před námi rozvinula ponurá a pošmourná vysokohorská lesní krajina plná vlhkosti ze zbytků tajícího sněhu i z mraků, které Čertův mlýn přikrývaly. Čertův mlýn (1205 m) kopec, jenž dostal své jméno dle pověsti podle, které měl u dlážděného žlabu na úbočí kopce čert postavit mlýn. Nevím, jestli se tomu dá říkat mlýn, ale zajímavý skalní útvar připomínající stůl, knihu či bránu do podzemí, jsme našli. Mohu ale s jistotou říci, že se nejednalo o žádný mlýn. Prohodili jsme zde také pár slov s místní divoženkou, která nás otypovala na sportovce připravující se na Beskydskou sedmičku. Závod, při kterém se zdolává všech 7 nejvyšších beskydských vrcholů, nastoupá se 5302 m a běží 87 km. Tak to ani náhodou! Vyvedli jsme paní z omylu. My jsme si do Beskyd nepřijeli přivodit smrt, či doživotní traumata, nýbrž nasát atmosféru Valašska. Jelikož jsme ale za sebou měli nastoupaných už taky pár stovek výškových metrů, přesně vypočteno cirka asi tak necelé dvě, potěšilo nás, že nás čeká sestup do údolí k Čeladné s nejnižším místem v obci 385 m.
Zde byl naplánován oběd. Bohužel nám do cesty nepřišla, žádná místní krčma, pokračovali jsme podél úpatí kopce Smrk několik dalších kilometrů až do obce Ostavice (405 m). Sice jsme se po cestě snažili vymoci si oběd v jedné místní krčmě, nebylo nám to nic platné. Naštěstí jsme byli na tuto možnost dobře připraveni loveckým salámem a chlebem. Jídlo nám natolik zvedlo náladu, že jsme si začali prozpěvovat. „Generál Laudon měl bílou čepici…“ nám čtyřem klukům vydrželo až do zmíněné Ostravice.
Ta byla startovní branou pro poslední kus sobotní cesty – výstup na Lysou horu. Čekalo nás dlouhých 919 výškových metrů, ze kterých jsme zpočátku rychle ukrajovali. S každým vystoupaným metrem ale ubyly nejen síly ale i světlo. Ke tmě a únavě se přidalo mrholení a větší zima. Bylo poznat, že Klíšťák z nás má stále největší kondičku, nebo největší sebezápor. K vrcholu zbývalo ještě několik set dlouhých výškových metrů a on chytl druhý dech. Nebylo už vidět ani na krok a tak já a Satry nevědouce, že stojíme asi padesát metrů před cílem, sundali jsme ze zad bagáž, pořádně se oblekli a na pár minutek si oddychli. Jaké bylo milé překvapení, když jsme po dvou minutách chůze díky mrakům málem narazili do blikajícího vysílače, u kterého na nás již čekali Klíšti s Johnym.
Zde na vrcholu Lysé hory (1323 m) stála a jistě dosud stojí vedle vysílače i horská chata, kde jsme se ubytovali, povečeřeli místní halušky a jiné speciality, umyli v ledové vodě a všichni spokojeně usnuli s nedočkavostí, co pro nás připraví další den.
Přestože jsme měli v plánu už jen sestup do údolí k autu, byla cesta plná krásných zážitků. Tím největším byla zastávka na Ivančeně (925 m). Kamenné mohyle o rozloze cca 40 metrů čtverečních s výškou přibližně 4 metrů, kterou vystavěli skauti s pomocí dalších lidí dobré vůle, k uctění památky skatů umučených během druhé světové války. Zde se zrodila myšlenka, že sem, při příští výpravě, vyneseme kámen z Bukové paseky. A jak to nyní vypadá, příští výprava bude již na jaře roku 2011. Po modlitbě, kterou jsme se společně pomodlili, vydali jsme se cestou místy příkrou a kamenitou, zato procházející lesy odpařujícími vodu a vytvářející tím nádherný kotel, ve kterém se vaří mraky, dál. Mluvili jsme o svých snech, ale i o spoustě nesmyslů a užívali jsme si tím ten zbytek parádní výpravy. Nebylo ještě vše. Prošli jsme ještě údolí vyřezané bublajícím potokem do skály, kde na nás občas ze stran padala voda z malých vodopádů. Vlastně jen jednoho, ale přesto nezapomenutelně krásného. Na konci údolí na nás čekal Ondráš. Čehož jsme se pochopitelně zalekli. Chápejte, zbojník Ondráš. Samozřejmě, že se jednalo o další beskydskou legendu. Bohatým prý bral a chudým dával – asi jako Marx, Lenin, či Stalin. Prostě samí lidumilové. Nejvíce jsme se zaklekli já s Johny, protože jsme se báli, aby opět někdo nezačal přerozdělovat a to hned třeba naše auta, která nás měla už čekat za poslední zatáčkou. Stála tam v pořádku. Byli jsme opět v Melanovicích.
O zbojníku Ondrášovi
Zbojnické pověsti kolovaly od 18. století na celém východomoravském a slezském karpatském území, a k nejkrásnějším legendám slezských Beskyd patří prapodivné pověsti o beskydském zbojníkovi Ondrášovi z Janovic.
Hodně zbojnických kousků Ondrášových si lidé vymysleli nebo přebájili příběhy, které se přihodily někomu úplně jinému. Nic to však nemění na faktu, že Ondrášovská tradice sahá hodně daleko - na naší straně ke Kroměříži, na Uherskohradišťsko, do Ždánického lesa a Chřibů, na straně slovenské k Trenčínu, na polské straně k Wroclawi a nejvzdálenějším místem výskytu legend o zbojníku Ondrášovi se stala až chorvatská Rijeka.
Zbojník Ondráš žil v letech 1680-1715 a byl prvorozeným synem janovického fojta Ondřeje Fucimana a jeho ženy Doroty. Jeho rodina patřila k nejbohatším selským rodům na frýdeckém panství. Ondrášův otec dostal svého času k užívání na 20 let Lysou horu. Do školy chodil Ondráš ve Frýdlantě a pak na gymnázium v Příboře. Pro svou odbojnost, ba přímo divokost byl však po 6 letech ze školy vyloučen. Ondráš se narodil v době, kdy byli sedláci zle utiskováni vrchností, která pošlapávala jejich odvěká práva, dokonce i nařízení samotného císaře. Ondráš s kamarádem Jurášem a dalšími vyrazili do hor – na Ostravici. Na Lysé hoře založili zbojnickou družinu, jejíž společníci byli z Malenovic, Raškovic, Sedliště, Staříče, Paskova, Starého Města u Frýdku, od Těšína, ale i od slovenské Turzovky. Tak se zrodil legendární zbojník Ondráš, který chodil po beskydských dědinách a se svou zbojnickou družinou napravoval panské křivdy a útisk na prostém lidu.
Mnoho dobrodiní, ale i veselých kousků vykonal zbojník Ondráš. O jeho činech šla pověst širokým krajem. Když bylo lidem nejhůře, vyhledávali ho v lesích, tu na Frýdecku, hned zase na Lysé hoře, jindy zase u Klimkovic, Frenštátu nebo u Opavy. Ondráš byl vůdcem zbojnické družiny, ale v hlavě jeho zástupce Juráše se postupně usazovala závist a touha vyniknout nad svého druha.
Pověst praví, že se skupina sedmi zbojníků bavila v krčmě ve Sviadnově. Ondráš v tanci se svou milou – šenkýřovou dcerou Dorotkou – zapoměl na svůj kouzelný obušek. Žárlivý Juráš mu obušek vytrhl a Ondráše zabil…
Ve skutečnosti se část zbojníků z Ondrákovy tlupy rozhodla vrátit k pokojnému životu. Slib beztrestnosti a vysoká odměna je zlákaly. 29. února 1715, uprostřed zábavy ve sviadnovské hospodě, umírá Ondráš rukou Juráše. Ten spolu s ostatními zbojníky dopravil Ondrášovo tělo na frýdecký zámek, kde bylo čtvrceno a pro výstrahu rozvěšeno po stromech na frýdeckém panství.
Zápisky ze soudního procesu, který se konal v roce 1716 vypráví o tom, že po Ondrášově smrti byl pozván zbojník Juráš se svými kumpány do Těšína pro dekret o udělení císařské milosti a vyplacena slíbená odměna. A tak Jiří Jurášek zvaný Juráš přišel spolu s dalšími zbojníky (Jiřím Polendou, Ondrou Chlopčíkem, Bartkem Pavloškem a Jiřím Vojtkem) do Těšína a na místě se přesvědčil o tom, že padl do dobře nastražené léčky. Po předvedení před těšínského fojta jim bylo oznámeno, že budou vsazeni v železech do žaláře. Juráš rozpoutal rvačku, ale nakonec byli zbojníci přemoženi. Juráš byl odsouzen k trestu smrti a v roce 1716 byl pro výstrahu popraven lámáním pomocí okutého kola.
Tím skončilo naše beskydské putování. Jen odjezd jsme si ještě dovylepšili famózními steaky. Dojeli jsme se rozloučit s Hankou a Fandou Kummelovými a předali jim v pořádku Johnyho. Své povídání o beskydském putování z podzima roku 2010 bych rád zakončil takto: „V Beskydech! Nashledanou za rok, přátelé!“.
